Psala samizdat, vdala se za homosexuála. Teď propaguje konopí.

 

ta-konopisedmicka_titulka_mala

Léčitelka, nebo feťačka? Poslední tři roky se obhajovala před soudy z toho, že není zločinec. Libuše Bryndová z Táborska ale nahlédla i do vysoké politiky. Psala samizdat, dělala posluhovačku v domácnosti i expertku v Evropské komisi. Teď se léčí konopím.

Malopěstitelé konopí se mohou radovat. Před čtrnácti dny v Táboře soudce Martin Prokop zprostil obžaloby Libuši Bryndovou, známou jako „Konopnou paní,“ a upravil tak zákon, podle něhož mohl mít každý u sebe jen patnáct gramů konopí k inhalaci nebo pět živých rostlin konopí. Kauzu odstartoval dokument České televize před třemi lety. Bryndová v něm vystupovala jako pěstitelka a uživatelka konopí, která z něj vyrábí léčivé masti. Odvysílání přilákalo do domu Bryndové policii. Našla u ní šestadvacet rostlin, kilo konopného listí, konopné masti a předala ji soudu.

Pěstitelka se konopím sama léčí. Žije ve vesnici Zlukov, kam se přestěhovala kvůli podlomenému zdraví z Prahy. O něco později poslechla naléhání přátel, aby vystoupila v dokumentu Karla Kouly, který prý fandí konopí. „Už se mnou točil a tvrdil, že potřebuje pořad dokončit. Jenže seriózní věci, které se mnou rozebíral prvně, potom vůbec nepoužil a vykreslil mě jako feťačku. Dokonce pak v otevřeném dopise na webu přiznal, že to udělal schválně, aby stíhání vyprovokoval,“ stěžuje si Bryndová.

U soudních stání se snažila dokázat, že výtažky z konopí mají blahodárné účinky na zdraví. Vyrábí z něj masti, které potom rozdává lidem. „Sama pozoruji, jak mi pomáhá zlepšovat cukrovku, artrózu nebo astma. Působí u mě i jako prevence zeleného zákalu,“ vysvětluje.

Přitom se také opírala o výzkum Lumíra Hanuše, profesora Hebrejské univerzity. Ten izoloval látku, kterou mozek přirozeně vyrábí a nazval ji anandamid. Váže se na stejné receptory, stejně i působí jako psychoaktivní látka z konopí (THC). „Tyto receptory se nachází v mozku ve větším počtu, než jakékoli jiné a v oblastech, které mají mimo jiné souvislost s koordinací pohybu, emocemi, pamětí, snížením bolesti, centrem odměny a rozmnožováním a tvoří endokanabinoidní systém,“ tvrdí Hanuš.

Proč se tedy vědci vážně nechtějí zabývat pozitivními účinky konopí? Podle Bryndové za tím stojí farmaceutické firmy. „Kdyby se ukázalo, že látky z konopí mají příznivý vliv na organismus, přišly by farmaceutické firmy o zisky. Také vyvinuly lék, který měl působit na základě endokanabinoidního systému. Měl pomáhat se snižováním obezity a při odvykání kouření, ale receptory v mozku blokoval. Tím připravoval lidi o pocit štěstí, který způsobuje endokanabinoid anandamid, takže u lidí následovala vlna sebevražd. Lék potom zakázali,“ vysvětluje Bryndová.

Soudce napravil legislativní paradox

Osvobozující rozsudek soudu  před čtrnácti dny bere jako průlomový.

I když Bryndová byla částečně zklamaná z toho, že soud neuznal pro zdraví prospěšné účinky konopí na její astma, má radost, že ji Prokop nesoudil za to, že pěstovala celkem šestadvacet rostlin. „Soud nezajímalo, jaké množství obžalovaná pěstovala, ale k jakému účelu. K výrobě drogy měla použít necelé tři rostliny, a to není podle nového zákoníku trestné, vysvětluje soudce.

Prokop si zjistil, že pět rostlin, které zákon toleruje lidem pěstovat, aniž by to byl trestný čin, neodpovídá ani zdaleka patnácti gramům sušeného konopí ke kouření, které by mohli u sebe potom přechovávat. Naopak mu přišlo logické, že každý může vlastnit takové množství konopí, jaké získá z výnosu pěti rostlin, do kterého se obžalovaná vešla.

„Z jedné rostliny se dá získat v nejlepším případě až dvě kila výnosu. Ve špatném roce okolo tři sta gramů, či méně. Takže rostliny sice vypěstuji, ale potom je také můžu svobodně hodit na kompost,“ poznamenává Bryndová.

Způsob, jak vyřešil Martin Prokop žalobu na Libuši Bryndovou, tak znamená světlý okamžik českého soudnictví, kdy rozum překonává špatně nastavená pravidla.

Dětství i na Kubě

Kdo by viděl poprvé Libuši Bryndovou, která si nechává oficiálně říkat Bushka, mohl by říct, že působí tak trochu šarlatánským dojmem.  Ale pod touhle fasádou se skrývá vzdělaná žena, která se dokonce pohybovala ve vysoké politice.

Narodila se v Praze, jako dítě vyrůstala u babičky s dědou v Pičíně. „Babička byla bylinkářka a děda ševcoval. Byl to úžasný člověk. Písmák a obrozenecký nadšenec. Měl svou knihovnu, kterou mu komunisti zakázali. Pořád vyprávěl a já ho s nadšením poslouchala,“ vzpomíná Bushka.

V osmi letech odcestovala s rodiči na Kubu. Její otec tam zaváděl pod Che Guevarou automatizaci v kubánském průmyslu. Chodila do české školy a naučila se španělsky. Na celý život jí ovlivnil výlet na jih Kuby, kde s rodiči slavila Vánoce a Nový rok. „Navštívili jsme vesnici, kterou udělali podle modelu, jak jí stavěli indiáni, ale místo nich tam byly jenom sochy,“ vypráví Bushka. Nedokázala pochopit, že Španělé vyvraždili původní obyvatelstvo a dodnes jí tohle příkoří dojímá k slzám. Proto se zajímá o život indiánů dodnes a v Čechách dokonce zorganizovala demonstraci před americkou ambasádou, když chtěla podpořit propuštění severoamerického indiána Leonarda Peltiera z vězení. „Už ho drží třicet let a nikdo mu neprokázal vinu na vraždě dvou agentů FBI, ze které je obviněný, i když se přišlo na to, že FBI zfalšovala balistické zkoušky. Potřebovali zkrátka na někoho svalit vinu. Je to jinak úžasný člověk. Píše básničky a maluje,“ říká Bushka, která zná osobně Peltierovi indiánské přátele, kteří byli i u ní návštěvě.

Po návratu z Kuby ji otec dal na chemickou průmyslovku, prý proto, že její dva sourozenci už měli humanitní vzdělání. „Naučila jsem se číst a psát ve čtyřech letech. Na střední jsem maturovala z odborných předmětů za jedna, ale z chování mi dali trojku,“ směje se Bushka. Nechodila prý moc do školy. Učila se rychleji než ostatní, takže se ve škole jinak nudila.

Nucená emigrace

Po střední si přála studovat filosofii, ale protože se chtěla osamostatnit, začala pracovat, vdala se a narodil se jí syn. Manželství ale nevydrželo. „Věděla jsem, že potřebuji vyšší vzdělání kvůli vyššímu platu. Proto jsem si vybrala vysokou ekonomickou, která je jednoduchá. Šlo mi jen o titul,“ svěřuje se.

Za nedlouho jí ale čekala dobrodružná cesta. Režim ji donutil k emigraci. „ Připravovala jsem vydání samizdatu a někdo nás prásknul. Musela jsem proto odjet z Československa,“ vypráví.

Vybrala si Francii a zakotvila se synem v Toulouse. Pracovala jako servírka, uklízečka, posluhovačka nebo podomní prodavačka encyklopedií. „To jsem poznala, že ve francouzských domácnostech mají často jednu knihu a tou je telefonní seznam,“ směje se Bushka. Svou pozici ve francouzské společnosti se snažila vylepšit jen formálním sňatkem s kamarádem. Byl to homosexuál. Jeho otec měl plantáže v Africe a milenkou mu byla dokonce Josephina Baker.

S Toulouse, kde podle svých slov dělala všechno kromě prostituce, se rozloučila, když ji kamarád, malíř abstraktních obrazů nabídl cestu do belgického Lutychu. Nastoupila do továrny, kde dělala na hydraulickém lisu panty ke dveřím.

Nahlédla do politiky

Časem se ale dostala na místo sekretářky v Evropské komisi. Z televize v Bruselu také viděla listopadový převrat v rodném Československu. „Ztratila jsem iluze o revoluci, už když jsem v jednom záběru viděla svou tchyni s tchánem, což byli hrozní „bolšáni“, kteří měli z režimu fakt hodně,“ uvádí.

Zakládala ale Občanské fórum a zorganizovala petici za vyloučení komunistických úředníků na československém velvyslanectví. Provedla i briefing tehdejšímu ministru zahraničí Jiřímu Dientsbierovi při jeho první návštěvě v Bruselu. „Nepodařilo se mi ale vystrnadit velvyslance Karla Lukáše, kterého do diplomatických služeb dosadil ještě Miloš Jakeš. Musela jsem pak trpět posměšky kolegů v Evropské komisi, kteří se podivovali nad tím, jak jsme to s revolucí mysleli, když máme v úřadu stejné lidi jako před tím,“ uvádí Bushka.

Když se na jedné ze služebních cest do Prahy ptala, proč je Lukáš stále velvyslancem, dostal odpověď, že je kádrově v pořádku. „ Tak jsem řekla, že oni nejsou kádrově pořádku a aktivita v Občanském fóru tím pro mě skončila,“ popisuje.

Všiml si jí ale jeden německý úředník, a když poznal její profesní kvality, doporučil ji jako nezávislou expertku pro technickou pomoc postsovětským zemím na Východě. Od té chvíle vedla tým expertů, se kterými v těchto zemích zjišťovala co je potřeba zlepšit v oblasti dopravy a telekomunikací. Sama potom přesvědčovala hlavní představitele zemí rozpadlého Sovětského svazu, aby na projektech spolupracovali a přijali je. „Pracovali jsme na projektu kombinované dopravy, který vedl ke znovuobnovení Hedvábné stezky Marca Pola, protože po rozpadu Sovětského svazu se všechny republiky ocitly bez možnosti spojení se světem. Všechny cesty totiž vedly přes Moskvu,“ vzpomíná Bryndová.

V Turkmenistánu jim například hrozilo, že je nepřijmou. „Musela jsem přesvědčit šéfa prezidentské kanceláře, že nás nemůže ještě ten den poslat pryč, ať nás nechá alespoň přespat do druhého dne. Celý tým jsem večer opila šampaňským, které jsem sehnala od jedné děžurné, aby nepropadali panice,“ vypráví Bushka. Ráno z dalšího rozhovoru pochopila, že prezident Turkmenbaši se cítil uražený, že jsme nejdřív navštívili Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán. „Řekla jsem mu, že jsme jeli podle geografické posloupnosti a že Turkmenbaši je samozřejmě ten nevýznačnější v regionu. Ještě pět minut jsem mu mazala med kolem huby a potom nás ubytovali v residenci pro výjimečné hosty, kdy byly i zlaté kohoutky,“ směje se Bushka.

I díky tomu, že nepotřebovala tlumočníky, protože dokonale oprášila ruštinu, spřátelila se význačnými politiky v celé řadě těchto zemí. Jednala i s Putinem.

Když přiletěla s kolegy do Ázerbájdžánu, čekal je na letišti červený koberec a půlka vlády. Byli totiž první oficiální návštěvou z Bruselu po jejich volbách.

I když v Bruselu nemohli uvěřit, že dokázala vyjednat ve všech zemích spolupráci, tak pozici experta opustila. „Jednak byla na tři roky a také mě nelákalo zůstat celý život mezi úředníky,“ vysvětluje Bushka.

V dalších letech dělala například konzultantku ve vedení projektů, ale po návratu do České republiky jí znechutily zdejší korupční poměry, takže se stala překladatelkou na volné noze. „Nechtěla jsem pracovat v poměrech, kde bych musela dělat ústupky mému smyslu pro morálku,“ tvrdí Bryndová.

Nyní se dál věnuje překladům textů z různých oborů z francouzštiny, angličtiny, španělštiny. Píše odborné články o konopí. Vypracovala texty k webu Konopí je lék, které dostaly v na konci loňského roku vládní cenu. Má rozepsanou knihu Konopná paní ve stylu fantasy.

Martin Donát, Týdeník Sedmička

Nezkrácená verze článku na www.bushka.cz